Jméno Peter Slemrian mnoha našim čtenářům nic neřekne, ale mezi zájemci o japonskou bondáž má jeho jméno velmi dobrý zvuk. Tento sympatický čerstvý padesátník nevysoké postavy a příjemného šibalského pohledu pochází z Dánska a - co je pro nás to zajímavé - "na plný úvazek" vyučuje a předvádí japonskou bondáž. Při jeho návštěvě v Praze jsme ho s Míšou Into These Bonds, hlavní organizátorkou zářijového workshopu, požádali o rozhovor pro BDSM.cz.
Archiv článků
Seděl jsem na zemi ve svém novém bytě v Soho. Pronajal mi ho Górdan pod stejným falešným jménem, pod jakým byl v Paříži. I já byl v Londýně se stejnými doklady, Paříž byla jejich generálka. Křestní jméno mi sice zůstalo, ale příjmení jsem měl úplně jiné.
Už čtrnáct dní jsem si užíval Górdanovy pohostinnosti a péče. Sice jsem nesměl vytáhnout paty z hradu, ale to mi ani tak nevadilo. První týden jsem byl ještě slabý jako moucha a tak jsem opravdu trávil většinu času v té krásné a pohodlné posteli s nebesy. Buď jsem spal, nebo si četl, anebo jen tak čekal, až se Górdan vrátí zpět na svůj hrad.
Rovnou z mučírny jsem putoval na ošetřovnu, kde se doktor dva dny pokoušel mě dát dohromady, abych se aspoň udržel na nohou. Nechápal jsem, proč to dělá, když mě vojáci stejně tajně popraví, ale lékař mi prozradil, že budu propuštěn na svobodu.
Šátek na očích a tvrdá kulička v ústech. Ruce nepohodlně natažené nahoru, prsa vypnutá, nohy u sebe jen tak tak dosáhnou na zem. Celé tělo napjaté jako struna a čekající, chvějící se. Ale nic se neděje, až na ty kapky.
Hučení obřích leteckých motorů se mi zařezávalo do mozku. Seděl jsem na nepohodlném sedadle toho vojenského stroje, možná stejného, který mne spolu s dalšími kluky přepravil do výcvikového tábora. Teď jsem se vracel zpět do normálního světa a měl jsem z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se těšil, že se dostanu domů do Ulsteru, do své zanedbané chudinské čtvrti v Belfastu a na druhou stranu se mi už teď stýskalo po mém instruktorovi, ale i po bráchovi Seanovi, který tábor kvůli mezinárodnímu zatykači nemohl opustit.
Povídková knížka jedné z profesionálních českých domin je příjemné čtení na nadcházející babí léto, hluboké poznání v ní však nečekejte.
Čardáš rákosky nebo jezdeckého bičíku na svém zadku jsem zažíval až příliš často. Nějaká záminka se vždycky našla a padesát už byla tradice, která se musela alespoň jednou za týden nalinkovat na mé zadnici. Kupodivu jsem ale zatím ani jednou nebyl bičován honáckým bičem v kládě před věznicí. Vždycky zůstalo jen u výhrůžek, ale nedošlo ke skutku.
V Praze se na září 2013 chystá akce Fetish Night. Za akcí stojí krom jiných i Míla Bugtcher, zkušený matador ze studia HELL.cz. Věrní čtenáři si jej možná pamatují z rozhovoru pro BDSM.cz nebo snad z večírku k 5.narozeninám BDSM.cz (díky slavnému vystoupení známém i jako Chmelnický masakr ratanovou rákoskou), většina lidí ale zná Mílu a HELL.cz prostřednictvím proslulé akce Hell Party, kterou studio HELL.cz uspořádalo letos už posedmé.
Byl jsem nervózní a adrenalin mi koloval v žilách. Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál. Asi ani v kasárnách britské armády jsem nebyl tak vyděšený, jako teď, když mi hrozilo každým okamžikem prozrazení. Představoval jsem si, co by se asi stalo, kdyby mne v mém úkrytu objevil Connor anebo lékař a nakonec jsem toho celý rozklepaný musel nechat. Neměl jsem daleko k slzám zoufalství, ale věděl jsem, že to nevzdám.